tomu, co se nám vybaví, když se zeptáme, co to znamená „být doma“.

A zde jde o Seamonův pohled na fenomén „doma“ (at–homeness). Tento

autor rozlišuje řadu charakteristik, komponent, jak je zobecnil z mnoha roz–

hovorů. Jde o zakořeněnost, osvojení, regeneraci, pohotovost a vřelost at–

mosféry (rootedness, appropriation, generation, at–easeness, warmth).

Jde evidentně o jevy, jež se v kognitivní mapě přímo neprojevují, resp.

nejsou zřetelně zachyceny v její popsatelné struktuře. Jde o jakousi meta–

rovinu, kterou každá kognitivní mapa má, která ji jedinečným způsobem

koloruje, prožitkově zabarvuje. Výsledkem takových rozborů a úvah ovšem

je konstatování, že kognitivní mapa je mnohodimenzionální fenomén, jen

velmi obtížně popsatelný.

Seamon dodává ještě dvě komponenty (aniž by jasně definoval jejich

vztah k výše uvedeným dimenzím jevu „doma“: „tělesný subjekt“ a „emoč–

ní subjekt“. První se vztahuje k systému návyků chování. V našich rozho–

vorech se to vztahuje patrně k organizujícímu chování („Doma je to tam,

kde já uspořádávám věci, kde také já rozhoduji, co se děje...“). Zmíněný

koncept „tělesného subjektu“ se vztahuje k prožitku cestování: prožitek

vlastního těla překonávajícího prostor za pomoci svých sil a tomu přiměře–

nou rychlostí. Přes vlastní tělesnost se tak vytvářejí vztahy k prostředí (a ná–

sledně opět k sobě jako subjektu). Zmíněným vztahováním přecházíme

k fenoménu „emočního subjektu“. To je jakási matice emočního vztahová–

ní se subjektu vůči okolnímu prostředí. 

Rozhovory na téma kognitivní mapy domova přinesly další zajímavé

momenty. Seamonem uváděná centralita se ukázala jako důležitá. Dokonce

se zdá, že kognitivní mapy (a nejen domova) mají několik center, podobně

jako má fyzikální mapa krajiny několik „vrcholků“ v podobě bodů, kolem

nichž se postupně rozprostírají vrstevnice spojující body stejné výšky. Také

v našem zkoumání popisovaly osoby několik míst, ve kterých zažívají vý–

razně stav „doma“ (intimitu, bezpečí, relaxaci, svobodu, v podstatě podob–

ně jako byly dimenze zmíněné v souvislosti se Seamonem) a kolem kterých

(jakoby po vrstevnicích) tento pocit co do intenzity slábne (a je možné sku–

tečně nakreslit jakési spojující siločáry). Tato různá „hustota“ dynamizující

domov či každé místo vede až k jakémusi „proděravění“ jinak souvislého

prožitkového pole domova či jiného významného místa. Je to jakýsi feno–

mén „ementálského sýra“. („Domovem je náš byt... Ostatní prostory naše–

ho paneláku a bezprostředního okolí ale už ne... Až potom zase přilehlý

park... A samozřejmě město jako celek.“)

60